NEDUÁLNÍ TERAPIE V PRAXI
Když se mě například některé ženy ptají, jaké afirmace mají používat pro rozvíjení své ženské stránky a sebe-lásky, odpovídám, že afirmace nefungují, pokud v sobě máme nezpracované emoce a strach.
Obecně ženský princip souvisí se vztahem s matkou. Pokud nemáme vyřešený vztah s matkou, nebo naše matka byla příliš chladná, odměřená, nemateřská, žila rolí oběti nebo byla kritická, pak se nám těžko chápe, co znamená zdravá sebe-láska. Na mentální úrovni tomu můžeme rozumět, ale dokud v sobě neuzdravíme tento hluboce zakořeněný vztah, související s 1. čakrou a pocitem bezpečí, důvěrou, výživou, vztahem k vlastnímu tělu, kořenům a přežití, žádné afirmace ani cvičení před zrcadlem nám nepomohou. Mám zkušenost, že když si lidé uzdraví své vztahy s rodiči, uzdraví také velkou část vztahu sama k sobě (nebo naopak).
Jednou z technik, kterou v terapii používám, je dialog, který vede klient se „svým rodičem“ (s jeho imaginací) a pak si sám sedne na místo rodiče a prožije si jeho existenci a způsob vnímání. Ve skutečnosti se nejedná o reálného rodiče, ale o zpracování emocí a vytěsněných vzpomínek, které v nás interakce s nimi zanechaly, je to jen otisk dojmů v našem podvědomí, který utváří naši realitu a má hluboký dopad na naše vztahy.
Poté, co jsou emoce přijaty a prožity, dochází k jejich uvolnění a klient se dostává do prostoru svého středu, do klidného místa bez myšlenek a rušivých emocí. Získává důvěru, že cesta do vlastního nitra, setkání se s vlastním stínem a bolestí, končí happy endem. Tato zkušenost potom vede k tomu, že člověk se již nebojí zaměřovat pozornost dovnitř a má více důvěry v prožívání emocí. Nemusí už své pocity potlačovat, ani na ně tolik reagovat, když zjistí, že i tato bolest s nimi spojená se dá unést a její prožití uvolní prostor v našem energetickém poli. Je to jako odhodit starou zátěž, batoh plný kamení.
Spojení se zdrojem a pocit celistvosti nás naplňuje důvěrou v sebe i v život.
Z tohoto místa pak můžeme vnímat, jak každý pocit, myšlenka i emoce vznikají a zase zanikají v tomto zdroji a jsou pomíjivé. Nejdříve je však třeba je prožít v jejich plné síle, abychom se mohli osvobodit od vlastního strachu a odporu, od našich vlastních reakcí na tyto emoce.
Když se naučíme v každodenním životě navázat lepší kontakt se svým tělem, přestaneme emocím klást odpor a necháme je být takové, jaké jsou. Tím se změní náš způsob náhledu na ně a prožitek se stává lehčím a svobodnějším.
Časem vznikne v naší mysli odstup od emočních dramat a můžeme se naučit surfovat na vlnách života s větší lehkostí a grácií.
PŘEPIS LIMBICKÉHO OTISKU
Přepis limbického otisku je práce s traumatem, která působí na hluboké emocionální úrovni a zasahuje i do úrovně fyzického těla. Negativní programování, emoční a fyzické zneužívání a manipulace, kterým jsme během života, a zejména v dětství, byli nuceni čelit, v nás zanechalo řadu nevyřešených problémů, emočních bloků a traumat, která zůstala hluboko pod povrchem našeho běžného stavu vědomí. Bolest, ukrytá v podvědomí, má však stálý vliv na náš život a podílí se na utváření našich rolí a manipulačních strategií, které nám brání v přirozeném a radostném prožívání subjektivní reality. Přepis limbického otisku pracuje s příběhem z minulosti, který byl příčinou silné emocionální bolesti, kterou jsme pod vlivem událostí nemohli vědomě zpracovat a přijmout. Vytahuje na povrch naše dávno zapomenuté vzpomínky, spojené s nepříjemným prožitkem, umožňuje uvolnit emocionální trauma a nahradit jej novou zkušeností prožitku lásky, přijetí a osobní svobody.
DIALOG VNITŘNÍCH HLASŮ
Každý náš prožitek, ať už vědomý nebo nevědomý, je od prenatálního věku nahráván do našeho podvědomí, limbického systému mozku, který řídí naše reakce a rozhodování v rámci přežití jedince i celého rodu. V podstatě z této části mozku vycházejí veškeré motivace našich myšlenek, přesvědčení i činů. Zde se tedy zapisují, dekódují a spouštějí naše emoční reakce a události, které ovlivňují zásadním způsobem naše vnímání subjektivní reality.
Zejména v raném věku, kdy se ztotožňujeme s matkou a nejbližším okolím, prožíváme své já jako součást celku a neumíme rozlišit subjektivní prožitek od emocí matky nebo otce. Již tehdy v nás vzniká spousta přesvědčení, která jsou spjatá s našimi nejbližšími a celou rodovou linií. Nejednou jsem se setkala s klienty, kteří prožívali strachy a traumata svých otců, babiček a pradědů.
Dalším důležitým faktorem je výchova, společnost a prostředí, ve kterém vyrůstáme. Společnost založená na konzumním stylu života, odpojená od kořenů, přírody a pravé podstaty bytí, tlačená k výkonu a nekonečnému ekonomickému růstu, je společnost nemocná a frustrovaná. Stres, který je dnes brán už téměř jako norma, vytváří v lidech obrovský pocit frustrace, nedokonalosti a stálý hlad po uznání. Podobně to funguje i v samotných rodinách. Lidé jsou oceňováni pouze na základě toho, jak jsou úspěšní či výkonní.
Tento model v nás zanechává spoustu otisků, které vedou postupem času k rozštěpení naší osobnosti na čím dál více fragmentů, podle toho, jak zrovna musíme fungovat, abychom ustáli stálý tlak a nápor.
Každý z nás v sobě má desítky osobností, které představují naše více či méně vědomé části. Vždy, když dojde k prožití traumatu, naše já se rozdělí na zraněnou citlivou část (vnitřní dítě) a druhou část, která se toto dítě snaží ochránit. Chráníme se buď útokem (kontrolujeme své okolí a vyvoláváme strach), útěkem (stáhneme se do sebe a vytvoříme energetickou bariéru) nebo zamrznutím (šok) a tehdy své vědomí oddělíme od svého těla (jsme mimo).
Všechny tyto reakce v nás zůstávají a když vznikne situace, která nám trauma z minulosti připomene, říkáme jí spouštěč, objeví se reakce znovu. Situace přitom nemusí být vůbec tak dramatická, ale náš mozek jí přehrává v původním znění tak, jak si ji pamatuje z doby, kdy šlo skutečně o život.
A proč nám šlo o život?
Malé dítě nerozlišuje čas, a tak, když začne například plakat z hladu nebo z pocitu nejistoty a touhy po kontaktu, prožívá reálné ohrožení na životě. Pokud není matka dostatečně emocionálně napojená na své dítě, nebo ho nechá delší dobu bez své pozornosti, dítě prožije skutečnou úzkost, spojenou s ohrožením života.
Proto v naší společnosti neexistuje člověk, který by někdy nebyl traumatizován. Již porodnice, které oddělují matky od dětí na několik hodin, jsou toho zárukou.
S těmito ranými prožitky se potom pojí věčný pocit nejistoty a odpojení od pocitu bezpečí a důvěry v život. Na ně se potom nabaluje pocit neuznání vlastní jedinečnosti, odmítání přirozených emocí, pocity viny, podmíněná výchova. Nedostatečná citová angažovanost rodičů, tlak na výkon ve školách a přehlížení osobnosti dítěte nakonec vedou k tomu, že některé části naší osobnosti se přirozeně potlačí, jiné začnou vystupovat jako dominantní, aby nás ochránili před nástrahami a požadavky nelítostného světa.
Co se děje s vnitřním dítětem?
Naše zranitelná a křehká část, vnitřní dítě, tak zůstane v pocitu ohrožení a strachu, skryté někde v hlubinách našeho podvědomí, aby se mohlo cítit v bezpečí. Ostatní struktury převezmou kontrolu nad našim chováním a podle situace si vyměňují své role. Každá z těchto rolí chrání vnitřní dítě.
Dokonce i náš vnitřní tyran nebo kritik má za úkol nás podnítit k tomu, abychom obstáli před požadavky světa a aby naše zranitelnost zůstala skrytá a nedotčená. Stejně tak jako dříč, oběť, soudce, velký šéf, bojovnice, cynik, vůdce, stydlín, rodič, nebo svůdkyně.
Všechny tyto role chrání naše nitro.
V terapiích vychází najevo, že tyto role mají různou motivaci a jiný názor na svět. Proto jsou často v rozporu a vedou spolu boj o energii stejným způsobem, jako my při konfliktech vedeme boj s našimi partnery nebo blízkými. Tak vzniká vnitřní rozpolcenost a nerozhodnost, která tak často vede k vnitřním pochybnostem, stagnaci, depresím, nebo konfliktnímu jednání.
Pokud v nás soupeří touha být slavným hercem, ale zároveň máme strach z toho, být vystavený kritice a veřejnému mínění, pak ani tak nezáleží na míře našeho talentu, jako na odvaze čelit vlastnímu strachu a schopnosti využít své vůle k dosažení vytyčeného cíle.
V terapii se klient seznamuje s jednotlivými částmi své osobnosti tak, že s nimi vedeme dialog. Tím, že jsou skryté a působí v nevědomí, mají velký vliv na náš život. Jsou to „ty programy“, které nám často sabotují naše touhy a plány. Když se s nimi seznámíme a prozkoumáme jejich motivace, stanou se naší vědomou součástí a již nepůsobí jen v nevědomé úrovni, ale máme přístup k jejich schopnostem a síle.
Stávají se našimi skutečnými pomocníky a přestávají bojkotovat náš život. Naše rozštěpené vědomí tak postupně integruje další a další části a postupně vzniká jeden spolupracující celek, jedna energie, která umožňuje, abychom fungovali co nejlépe v souladu s vlastními potřebami a mohli jsme naslouchat a následovat volání vlastní duše.